starostí o věci vojanské na straně. Co se Mansfelda tkne, praví o něm, że jest to kavalir poctivý a válečník prozřetelný, pročež aby ho ani nejv. purkrabí ani nejvyšší úřadníci zemští v žádné domnění scestné nebrali a tím pokřikem obecným myslí svých nekormoutili. Nebo co se tu koli od tohoto hraběte děje, to vše s volí a vědomím J. M. Královské a k dobrému jich všech od něho předsevzato jest. "10) České vojsko pod Anhaltem překročilo Vltavu a bylo 5. října v Bělčicích. Sem dostavil se do českého tábora král Fridrich, však jeho přítomnost nenadchla nijak vojska. Anhalt maje stále na zreteli Prahu a nepřítele, položil se u Rokycan. Od Plzně dali se spojenci na pochod k Touškovu, Plasům, Královicům a Rakovníku, aby se velikým obloukem dostali ku Praze. Anhalt poznav úmysl nepřítelův, táhl k Mýtu, odkudž král pod ochranou jízdy nejvyššího strážmistra Bubny na kratinký čas do Prahy odcestoval. Dne 25. října byl Anhalt v Unhošti, jsa připraven nejen poskytnouti pomoci Rakovníku, ale i zaskočiti cestu nepřiteli ku Praze, dne 26. přitáhl do Strašecí, kde zvěděl v noci na 27., že katolické vojsko chce podniknouti útok na Rakovník, i vypravil hned oddělení vojska, aby jistou důležitou posici půl hodiny západně od Rakovníka ležící obsadilo. Potom přitáhla ostatní armáda. Sotva se v Rakovníku a kolem něho uhostila, spatřila Bavory. Král vrátil se odpoledne 27. října z Prahy a byl hned přítomen první vážné potyčce. Několik dní byly u Rakovníka sváděny nerozhodné potyčky. Maximilian a Buquoy poznali, že české vojsko má velmi pevné postaveni, jest dobře ohrazeno, a útok na ně byl by velmi nejistý a s velkými ztrátami spojen; i rozhodli se, že je obejdou a přímo potáhnou na Prahu. Dne 5. listopadu vyrazili spojenci od Rakovníka ku Praze po silnici, vojsko bylo dobré mysli a vlající prapory a lesklé zbraně poskytovaly nádherný pohled na ně. Mezi 1. a 2. hodinou odpoledne 5. listopadu zpozorovali Čechové odchod nepřítelův. Král Fridrich svolal hned válečnou radu svých generálů; Anhalt minil správně, že nepřítel má namireno přímo na Prahu; protoż třeba jest hned se dáti na pochod a jej předejíti. Jemu odporoval starší Thurn, tvrdě, že nepřítel netáhne ku Praze, ale chce se zmocniti okolních měst, pročež dlužno jest hájiti okolní krajiny. Nestalo se žádné usnesení; k večeru od uherských harcovníků přišly zprávy, které zapudily každou pochybnost o nepřátelském pochodu na Prahu. Ještě v noci 5. listopadu odtáhl Thurn se svým plukem do Prahy, neodpočinuv si na cestě. Ráno dne 6. listopadu vypravil se za ním Anhalt s ostatní armádou. Císařští postupovali po silnici, Čechové neschůdnými cestami hlavně lesy po jejich pravé straně, a jejich pochod podobal se jaksi útěku. Bavori ukoristili na cestě 30 vozů se spíži a pobili 200 Uhrů, kteříž je kryli. Rychlým pochodem podařilo se Anhaltovi předstihnouti spojence o půl dne. Dne 7. listopadu v poledne vystoupila jízda mezi Družcem a Unhoští na širé pole a čekala několik hodin na pěchotu. Byli od Prahy vzdáleni asi dvě mile a po nepříteli nebylo ani stopy. Král opustil zde vojsko, aby v Praze pozdravil anglické vyslance a postaral se o peníze a potraviny. Anhalt kladl mu na srdce, aby opatřil potřebný materiál pro opevnění Bilé 10) Pavel Skála I. c. IV. str. 320–321. hory. V patách českého vojska byl Maximilian s Bavory, přehled zde s jistého vršku české vojsko, které v bitevní šik bylo sestaveno. a chtěl zde nedaleko Unhoště svésti bitvu; ale uplynulo poledne, císařští nedostavili se v čas, a Maximilian se samotnými Bavory nemohl se odvážiti bitvy. Nežli nastala noc, poslal Anhalt 500 mušketýrův obsadit můstek přes Letovický potok v Ruzyni, a české vojsko odešlo z ticha o 8. hodině večer 7. listopadu a maskovalo velmi dobře na chvíli svůj odchod vydržovanými ohni. Uhri zapalovali na cestě vesnice, jejichž plameny osvětlovaly noc nepřátelskému vojsku za nimi táhnoucímu. O 1 hodině v noci dostalo se české vojsko na Bílou horu, velice unavené; mnozí vrhli se na zemi a usnuli. Pražané spali spokojeně; pro uvítání vojska nestalo se nic; pro opevnění Bílé hory nehnula se ani jedna lopata; nebylo zde peněz na vyplacení žoldu vojsku zadrženého. Češti generálové nevěřili v možnost bitvy, znajíce opatrné válčení Buquoyovo. který se neodváží bitvy s unaveným vojskem proti nepříteli na hoře dobře postavenému. Uhři a část německé jízdy v českém vojsku, kterým se nechtělo v noci mezi 7. a 8. listop. stoupati na horu, usadili se na patě Bílé hory ve vesnici Ruzyni. Buquoy obdržel o tom zprávu a vypravil proti nim osvědčeného burgundského plukovnika Gauchiera, pána z Marschau, v čele 500 jezdcův a 1000 mužů vallonské11) pěchoty. Gauchier přepadl Uhry, kteří pokojně dřimali a přednimi strážemi se nekryli, a porazil je: 200 mužů padlo, 1000 koní a mnoho pokladů, mezi nimi veliká železná pokladna naplněná dukáty, padlo vítězům do rukou. Uhři utíkali na Bilou horu. Hluk bitvy, hoříci vesnice a zmatek utíkajících pobouřily český tábor, zmatek zmocnil se mnohých českých pluků, které s tízí upokojil kníže Anhalt. Český tábor zůstal již až do svítání v bitevním šiku“. Bylo to zlé znamení. Bílá hora jest vysočina, rozkládající se na západ od Prahy na lévem břehu vltavském, jež na východ dosti přikře spadá horou Petřínem k Malé Straně a Smíchovu: k západu sklání se mírnějším svahem k Řepům, sráznější jest k jihu do údolí motolského a košířského. Má tři vyvýšeniny v rovné čáře běžící a údolimi od sebe oddělené, z nichž oba severní pahrbky nižším skloněním, o něco vyšší jižní pahrbek silnějším skloněním jsou odděleny. V tomto sklonu jde teď z Prahy z bývalé Strahovské brány říšská silnice do západních Čech. Severni z oněch tři pahrbkův obsahuje ohrazenou královskou oboru, zvanou „Hvězdu od loveckého zámečku českých králů, vystavěného ve způsobě šestihranné hvězdy. Tato část vrchu sklání se zprva mírně, potom dosti příkře k potoku Letovickému a při něm ležící vesnici Ruzyni. Bílá hora nemá pro výstup vojska na ni nikde žádných zvláštních obtíži, vyjma místa jihozápadně od zámečku Hvězdy, kde mezi bojem stáli Bavori. Od západu teče k Bilé hoře Letovický potok, vznikající z močálův u Litovic, béře se vedle Hostivic přímo východně k Bilé hoře a zabočuje náhle u paty Bílé hory k severo-východu přes Liboc, do šáreckého údolí, a padá u Podbaby do Vltavy. 11) Valloni [francouzsky Vallons] slují romanští obyvatelé jižni Belgie a severní Francie, kteří mluví vlastním nářečim, ale ve veřejném životě uživaji frančiny. Tam, kde nedaleko Řep potok náhle svůj směr mění, jest přes něj můstek, který v této bitvě měl důležitý úkol. Jest to přechod, k jehož krytí poslal kníže Anhalt večer 7. listopadu 500 mušketýrův, a přes nějž potom české vojsko táhlo na Bilou horu. Dnes jest tento potok úzký, že jej lze překročiti, ale tenkráte byl bažinatý, porostlý rákosím a mnohem širší; netvořil sice žádné vážné překážky, však přece mohl zadržeti pochod vojska. Široké močáloviny táhly se po jeho obojích březích k Řepům a Ruzyni, a toliko mezi Ruzyni a Bílou horou byl nevalně široký kus pevné půdy, kde bavorské vojsko prvně před bitvou se postavilo. Tilly postavil Bavory v bitevní šik východně od Hostivic, a kázal dáti se na pochod. Poznav, že přední stráže obojího vojska o můstek přes potok bojují, vypravil oddělení pěchoty svým ku pomoci, sám pak projel Hostivicemi, aby ohledal polohu místa. Za chvíli nařídil vojsku pochod skrze Hostivice. Když vyslaná pěchota se blížila k můstku, ustoupily roztroušené české stráže, kterými bylo asi oněch 500 mušketýrův, jež asi bez posily ponecháni byli sami sobě, na Bilou horu a zanechaly jižní vršek, který se mírně a široce k Řepům kloní, volným. Velitel bavorského předvoje generální strážmistr svobodný pán z Anholtu překročil můstek bez odporu a zmocnil se onoho návrší. K jeho podpoře poslal Tilly lothrinský pluk velením plukovníka z Floreinville, který se usadil na špici onoho návrší poblíže kamenného lomu. Bavorský předvoj postoupil tím příliš daleko, a mohl býti od českého vojska zničen, kdyby jeho jízda byla proti němu statně zakročila; neboť vlastní bavorské vojsko nebylo se ještě v celku dostalo přes můstek, a císařští byli ještě vůbec daleko. Císařský podplukovník Edvard Geraldin upozornil vévodu Maximiliana na veliké nebezpečenství předvoje a mínil, že bude sotva uchráněn. Zatím přešli Bavoři můstek, ale neměli styku s císařskými. Tento stav nepřítelův s povážením poznali moravští plukovníci Stubenvoll a Šlik a jeli k vrchnímu veliteli Anhaltovi, který rozmlouval s Hohenlohem, upozornili jej na stav nepřítelův, a Stubenvoll žádal za dovolení, aby na něj mohl učiniti útok. Anhalt kolísal; ale Hohenlohe byl rozhodně proti tomu, aby bezpečná výšina byla opuštěna a do nížiny sestoupeno k útoku na Bavory, a odvratil Anhalta od úmyslu učiniti útok na Bavory. Stubenvoll a Šlik navrátili se ke svým plukům na levém křídle. Hohenlohe odebral se ke svému jízdnému pluku a dal před řadu prvního bitevního šiku postaviti tři děla, která začala palbu na předvoj Anholtův a Bavory. Bavoři totiž přešli zatím můstek, ale místo na jižní vysočinu Bílé hory, kam měli namířeno, zabočili náhle na levou stranu příkrého úbočí, kde byli více kryti; neboť české dělostřelectvo začalo proti nim palbu, která však jim mnoho neuškodila, poněvadž rány šly velmi vysoko. Mezi tím přirazilo i císařské vojsko, které Buquoy v Hostivicích očekával, táhlo od Hostivic k Řepům, překročilo jako dříve vojsko bavorské můstek, a obě vojska spojila se okolo poledne, a nebezpečenství, kteréž jim hrozilo, pominulo. Vévoda Maximilian svolal hned válečnou radu, má-li se bitva svésti čili ne. Učinil otázku k vrchnímu veliteli císařskému Buquoyovi, aby svůj úsudek pronesl. Buquoy nechtěl první mluviti, ale po nějakém zdráhání pronesl svůj úsudek v ten smysl, že není radno Sborník Historického kroužku“. 8 všechno dáti na jednu sázku; ale že by bylo vhodno táhnouti po levé straně nepřítelově údolím košířským ku Praze a vylákati jej takto z jeho výhodného postavení. S Buquoyem souhlasili jenom někteří císařští plukovnici. Vévoda Maximilian odporoval, jsa prý jist vítězstvím, s ním srovnávali se bavoršti vůdcové Tilly a Anholt, kteří sami z Bavorů přítomni byli a ještě někteří císařšti. Ale Buquoy trval při svém názoru, aby se dali pochodem ku Praze. Mezi poradou navrátil se císařský podplukovník Lamotte z objíždky, a podal potěšitelnou zprávu, že obhlédl postavení a zákopy nepřátelského vojska a shledal, že nejsou hluboké, že české dělostřelectvo při rychlém útoku jim neublíží; po pravé straně českého vojska táhnouti nelze, poněvadž by levá strana spojených vojů byla vystavena českému dělostřelectvu; proto nelze nic jiného učiniti nežli buď na nepřítele udeřiti neb zpět odtáhnouti. Tilly dokazoval nebezpečenství zpátečního ústupu před nepřítelem na jízdu tak silným. Konečně navrhl neapolský plukovník Karel Spinelli, aby se začala veliká potyčka, a tak se poznalo, jak výhodné jest postavení nepřítelovo. Tu povstal generál karmelitánů Dominik Scalzo a Jesu Maria a vyzval nadšenými slovy válečnou radu, aby jako nepřítel ve svou pýchu doufá, tak oni veškerou důvěru v Boha měli a útoku se odvážili. Jeho slovo rozhodlo, i bylo usneseno, aby se svedla bitva. Po poradě odebrali se Buquoy a Tilly ke svým vojům, aby je v bitevní šiky seřadili. Císařští byli postaveni ve tři bitevní šiky; 1. bitevní šik: jeho jádro tvořily dva silné čtverce po dvou plucích pěchoty; první čtverec tvořily pluky Buquoy a Verdugo; vallonský pluk Verdugo tvořil pravé křídlo tohoto čtverce a Buquoy jeho levé velenim podplukovníka z Heninu. Levý čtverec tvořily německé pluky hraběte Jana Filipa z Breuneru v levo a Rudolfa z Tiefenbachu v pravo. choty troy Y: hrabete Jaza Dampiersi p padl paka: prabėte Cr nezname k velkovevody a v tomto postane byla postava dvě o De Buquoy za ma Barch zyni a tracé mo cisatskyn. me bitern: S Banerem. druhy jenom z trinske š prvního bertsot Kratzem ze Sto siku a phora S ském biter pana z Ernement tevní šik trofia prze a tudy v jednée & nost 2) Sethay, pa pory neb i cele play crecess {,!, s, einen lidského tät den a). Ex ing zu |