Svatý Tomáš Aquinas a M. Jan Viklif o řeholích. Napsal Dr. Ant. Lenz, probošt královské kapitoly Vyšehradské.

(Pokračování.)

Sv. Tomáš čini tuto zminku, že byli a jsou kacíři, kteri se domnívali a domnívají, že se moc cirkevní zakládá ve svatém životě, tak že prý ztrácí moc kněžskou, kdož nemá sv. života, a że ten, kdož svatostí vyniká, obdržuje tím již moc duchovní. Z tohoto bludu povstal prý jiný, zvláště při mniších, kteří právě pro svatý život si přikládali, že mohou kázati a zpovídati, aniž by byli k těmto výkonům autorisováni, kdežto nepřátelé řeholi tvrdili, že mniši nesmějí kázati ani zpovídati. A opět jiní dokonce učili, že jsou mniši důstojnosti kněžské nehodni, že tudíž nesmějí ani křtíti ani absolvovati. Odumřevše světu. mají prý býti jenom Bohu živi, a tak prý není ani při biskupech té moci, aby jim mohli dáti poslání ke kázání slova Božího, ke zpovídání neb k udělování křtu svatého.') K vyvrácení bludu, že by ani biskup neměl autority k poslání kněží, aby ve farnosti jeho diecése směli kázati a svátostmi přisluhovati, uvádí sv. Tomáš důkazy hojné, jež přibírá z Pisma sv. a z práva kanonického. Nejprve praví, že mohou biskupové a praelati kázati i absolvovati, kdož jsou pod poslušnosti farářovou i bez jeho svolení, pak že mohou té moci i jiným kněžím propůjčiti, a že takové propůjčování jest ku prospěchu parochiánů, pak připomíná, že jsou mniši k takovému poslání způsobili, že může býti nějaká rehole zvláště k takovému poslání zřízena a konečně odpovídá k námitkám nepřátel reholí.

Že má biskup plnou moc ve farnosti kněžím propůjčené kázati a svátostmi prisluhovati, o tom naučení dává Pismo svaté: neboť Apollo byl kněz v Korintě ustanovený2) a přece vykonával tamtéž, čeho bylo potřebí, sám sv. Pavel, an3) dí: „Jiné pak věci zřídím, až přijdu." A opět dí:4) Co chcete? S metlou-li abych k vám přišel čili s láskou a v duchu tichosti?" A podobně dává sv. apostol svoji pravomoc na jevo jinde.")

v Luži chované (od r. 1623–1677) jest při dni 24. října 1623 zápis křestní, kdy svátost křestní udílel P. Václav T. J. a při dni 26. října 1623, kdy křtil P. Kaspar T. J. Poslední jich výkony pak zaznamenány jsou v roce 1624 a to P. Václava při dni 25. března a P. Kašpara 9. dubna. Mezi tím jsou též zápisy úkonů tehdejšího lužského faráře Jana Dudka. Soudím tedy z toho, že již koncem r. 1623 konali na Košumberce missie dva jesuité P. Václav a P. Kašpar.

1) Sciendum est ergo, quosdam fuisse hæreticos et adhuc esse, qui potestatem ecclesiastici ministerii in vitæ sanctitate ponebant, ut videlicet, qui sanctitate caruerit, ordinis quoque potestatem amittet, et qui sanctitate fulget, etiam ordinis potestate potiatur. Quam quidem sentiam esse erroneam, quia de ea non agitur, supponatur ad praesens. Ex huius autem erroris radice processit quorundam præsumptio, et præcipue monachorum, qui de sua sanctitate præsumentes, ministrorum Ecclesiæ officia proprio arbitrio usurpabant, absolvendo scilicet peccatores et prædicando absque alicujus episcopi auctoritate, quod eis nullatenus licebat... Sed quidam nimis incaute ab hoc errore recedentes, in errorem contrarium sunt prolapsi, asserentes nionachos et religiosos ad prædicta non idoneos esse, etiamsi de auctoritate episcoporum hoc agant... Quidam autem nullum sibi statuentes errorem. in tantam prorumpunt audaciam, ut asserant, non solum propter religiosorum conditionem, sed etiam propter episcoporum impotentiam non posse per episcopos religiosis prædicta committi absque parochialis sacerdotis voluntate. Et quod etiam perniciosius est, non posse eis hoc ipsum asserunt per Apostolicae Sedis privilegium indulgeri. Et sic per viam contrariam ad eundem finem hujus modi error elabitur cum prædicto, ut scilicet subtrahant aliquid ecclesiastica potestati, sicut et illi, qui in vitae merito potestatem Ecclesiae consistere arbitrantur. - 2) I. Cor. 3, 6.3) I. Cor. 11, 34.) II. Cor. 4, 21.5) II. Cor. 10, 10.

Odpůrci sami přiznávají, že prý jsou kněží nástupci 72 učeníků, biskupové však apoštolů. Bylo by tedy nechvalno tvrditi, že by nemohli apoštolé absolvovati a jiných funkcí kněžských vykonávati, leč se svolením učeníků.

Kdo vykonává něco skrze jiného, může to vykonati také sám, avšak kněží absolvují poddané biskupem sobě svěřené, protože má i biskup právo kázati a svátostmi přisluhovati v kterékoli osadě farní diecése své. Kromě toho jsou kněží praelatům zavázáni poslušností, v čem je zastávají v okrese farním. Parochiáni však jsou povinni více poslouchati biskupa nežli svého faráře, neboť má biskup vyšší moc a oplývá tedy vyšším právem ve správě duchovní nežli farár, pročež má také vyšší právo absolvovati a jiné kněžské funkce ve farním okrese vykonávati.

Byli a jsou kněží přidáni biskupům jako spoludělníci a pomocnici, poněvadž by sami nemohli snésti břemene svého, rovněž jako byli dáni Mojžišovi starci ku pomoci.") Avšak biskup zůstává přes to pracovník primární, kněz však sekundární. Ergo episcopi possunt omnia facere, quae ad curam plebis pertinent irrequisito sacerdote, etiam magis quam ipsi sacerdotes.

Biskupové jsou náměstkové Pána Ježíše. Sv. Tomáš uvádi zde slova sv. Dionysia:) „Pontificum ordo primus quidem est divinarum ordinationum, sublimissimus autem et novissimus: etenim in ipsum perficitur et impletur omnis nostrae hierarchiae dispositio: ut enim videmus omnem hierarchiam in Jesu consummatam, sic unamquamque in proprium divinum sacerdotem summum. i. e. episcopum, unde et I. P. 2, 25. dicitur de Christo: Conversi estis ad pastorem et Episcopum animarum vestrarum." Andělský učitel přidává tuto, že toto všecko má zvlášť oprávnění své o papeži rímském.) Tou příčinou, jak dále dí sv. Tomáš, je směšno a téměr rouhavo tvrditi, že by neměl biskup moci klíčův a nemohl ji vykonávati nad každým diecesánem jako Kristus sám.

"

Biskup může dále vyhraditi si některé případy zpovědní, od nichž absolvovati nemůže prostý kněz, biskup uděluje také kněžím pravomoc a klíče, pokud by mohli (platně) ro hřešovati.9) Dionysius di zřejmě: „Potestas Episcopi in nostra hierarchia (v diecési) est universalis, potestas autem sacerdotis et ministorum est potestas particularis... Ergo episcopus magis habet usum clavium in eos, qui subduntur sacerdotibus, quam ipsi sacerdotes."

Jest jisto, že mohou kněží kázati a rozhřešovati s povolením biskupovým ve farnostech jim nepodřízených, a to podle práva

církevního.

Vždyť jest známo, že apoštolé, jejichžto náměstci jsou biskupové, po městech a městečkách ustanovili a vysvětili kněze, kteří s lidem stále obcovali a přes to posílali v ta místa i jiné, aby kázali a zařizovali všecko, co by bylo ku prospěchu duší.10) „Pro tu přičinu,“ píše sv. Pavel, „poslal jsem k vám Timothea, kterýžto

6) Num. 11. 7) De Eccl. hierarchia.

8) Hoc autem præcipue verum est de Romano pontifice, cui, ut Cyrillus dicit, omnes jure divino caput inclinant, et ei tamquam D. Jesu Christo obedire."

9) Ergo potest episcopus quemlibet suae diocesis sine alicujus sacerdotis requisitione in foro poenitentiali absolvere. 10) I. Cor. 4, 17.

jest syn můj nejmilejší a věrný Pánu, kterýž vám připomene cesty mé v Kristu Ježíši, jak všude v každé církvi učim."11)

Jest dále jisto, že může biskup kázati ve farnostech a ab-solvovati beze svolení kněze farního, a z toho jde, že může tak činiti, t. j. kázati a rozhřešovati skrze jiné, jeż by k tomuto účelu povolal.12)

Může-li však biskup kázati ve farnostech a absolvovati skrze vyslané kněze, neni nic na závadu, aby tak činil i skrze reholníky, jim vyslané. Neboť všecko, což smějí konati kněži světští, mohou konati také mnichové kromě toho, což jim zapovídá řehole, avšak kázati a zpovídati nezakazuje jim řehole, proto smějí, posláni byvše od biskupa, i kázati i absolvovati. Mnichové jsou také k takovému poslání způsobili. Vždyť byla uznána schopnost jejich k úřadům soudu církevního, tím spiše jsou tedy schopni, aby s posláním biskupovým směli kázati a absolvovati. Ba oni se stávají i biskupy. kteri mohou kázati a absolvovati autoritou vlastní, tím spíše jsou tedy mnisi schopni kázati a zpovídati s dovolením biskupovým.

Mniši jsou dále k dokonalosti povoláni. Avšak k tomu, aby knězi dána byla autorita kázati a absolvovati, jsou kněží schopnější anebo méně schopni podle toho, jsou-li více neb méně dokonali: následovně nelze upírati, že jsou mniši podle stavu dokonalosti, k němuž se přiznávají, schopni, aby biskupem byli do farnosti posláni kázat a zpovídat.

Vyslání takové jest k velikému prospěchu parochiánů, neboť jest veliké množství věřících, tak że kněží při nejlepší pili nejsou s to, aby úřad zpovědní náležitě vykonávali. Žádá vyslání takového za druhé potřeba mnohých věřicích, kteří by zpověď vykonati se ostýchali, když by zavolán nebyl do farnosti cizí kněz. Za třetí jest jisto, že jest mnoho kněží neumělých, kterážto neumělost je zvláště ve zpovědnici nebezpečna. Odtud di sv. Augustin:13) „Qui vult confiteri peccata sua, ut inveniat gratiam, quaerat sacerdotem scientem ligare et solvere, nec cum negligens circa se extiterit, negligatur ab illo, qui eum misericorditer movet et petit, ne ambo in foveam cadant, quam stultus evitare noluit."

Na těchto základech usuzuje sv. Tomáš, že může býti řehole nějaká ustavena, jejížto úkol by byl. aby mnichové po farnostech kázali. A to předně již proto, že má každá řehole svůj vzor v životě apoštolů. Mát v něm vzor svůj dobrovolná chudoba, neboť se čte v Písmě:14) „A měli všecko společné." Apoštolé opustili také všechno a šli za Kristem Pánem. Za druhé může býti řehole zřízena k utěšování zarmoucených a ku spasení jejich, jako může býti ustavena, aby chudé navštěvovala a o jejich potřeby po zemské se starala podle slov sv. Jakuba:15) Náboženství čisté a neposkvrněné u Boha a Otce toto jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich a neposkvrněného sebe zachovati od tohoto světa. Za třeti jest třeba, aby ti, kdož mají správu duší,

11) Podobně píše II. Cor. 42, 18 a Tit. 1, 5.

22

12 Praedicare et confessiones audire sunt jurisdictionis et ordinis simul, sed ea, que sunt hujus modi, possunt committi his saltem, qui ordinem habent. Ergo cum episcopus possit praedicare et confessiones audire in parochia non requisito sacerdote,... hoc idem et alius poterit ex ejus commissione.“

18) Lib. de poenitentia. 14) Act. 4.

byli mužové životem a vědomostmi slynouci, jichž jest zřídka po farnostech, neboť jest kněží vzdělaných po skrovnu, tak že nemohl býti zachován statut sněmu Lateránského IV.. že mají býti při chrámech metropolitních kněží světští, kteří by přednášeli theologii. A tomuto statutu bylo vyhověno skrze reholniky. Jest tedy dobře ustanoveno, aby byli v řeholich lidé cvičení, kteri by po farách vypomáhali. Za čtvrté ovoce tohoto ustanovení jest zřejmé, neboť bylo tou cestou v mnohých stranách vykořeněno kacířství, nevěrci víře navráceni, mnozi po všem světě naučeni sv. náboženství a hříšnici přivedeni k pokání. Sam se tedy ten odsuzuje, kdož odsuzuje rehole.

Na to odpovídá sv. Tomáš k námitkám proti mnichům z této stránky činěným:

1. Pravda jest quod pascere nepřináleži mnichům, ale jen jakožto mnichům. jinak však jest, když mají od biskupa poslání, neboť nesmějí ani světští kněží vykonávati úkony svého řádu, nebyli-li posláni.

2. Pravda také jest, że kromě kněží nesmí nikdo kázati a zpovidati, avšak rozuměj bez autority biskupovy.

3. Mnich jsa mnichem není oprávněn kázati.

4. Neni na pravdě, že ti, kdož obstarávají duchovní správu. jsou také povinni lidu poskytovati, čeho by bylo k pozemskému životu zapotrebi, jinak by byli nesměli ani apostolé, nemajice zbożi časného, kázati.

5. Duchovni správcové mohou pásti ovce netoliko sami. ale také skrze jiné.

6. Námitka, že mohou kázati pouze ti, kdož byli posláni, jako sbor apoštolův a sbor 72 učeniků, nemá podkladu, neboť doložiti sluší, že ti, kdož jsou byli posláni, také jiným poslání dáti mohou.16)

7. Neni pravda, že by měli mniši proto větší moc než biskupové, ježto biskupové nejsou oprávněni kázati v diecési cizí. ač maji ve své diecési řádnou pravomoc, neboť mniši nemaji ke kázáním moci řádné, ale maji pouze moc sobě propůjčenou (commissam) od těch, kdož jsou oprávněni ji dáti.

S. Domněnka, že nemůže stavitel stavěti na základě cizim, je křivá, neboť sv. Pavel arci di:1) „A tak jsem kázal evangelium toto ne tu, kde byl Kristus jmenován, abych na cizí základ nestavěl.- Avšak to di apostol, ne jakoby to bylo zakázáno, ale že bylo touż dobou tak potrebno. Ostatně kázal sv. Pavel také v Rimė, ačkoliv tam bylo evangelium již před nim zvěstováno.

Na to, co namitaji odpůrci reholi proti mnichům jako zpovědníkům, jest odpověd snadna, neboť

a) všecky dekrety, jichž v té stránce proti mnichům uživaji, maji ten rozum do sebe, że mnisi nemaji prava zpovidati autoritate popria.

b) Chtějí-li vyloučiti mnicha ze zpovědnice za tou vytáčkou. że kněz farni musi znati ovečky své, dlužno odpověděti, že i jinak poznati je může, na př. soudem biskupovým, jestliže tedy biskup absolvuje, musi farm kněz tak věc vážiti, jakoby on sam absolvoval.

:) I. Cor. 4.. 17. — 15 Rım. 15, 20.

c) Namítá-li se, že sněm Lateranský IV. veli jednou v roce se zpovídati, a ten nařízený kněz że jest farní duchovni, jest snadno odpověděti, že vlastní kněz tuto míněný jest netoliko kněz farní, ale i biskup a papež, jimžto náleží správa duši spíše nežli faráři.18)

d) Křivé jest, že by jinak farni kněz nemohl poznati, zdali kommunikant jest přijímání hoden čili nic; neboť toho lze poznati rozsudkem biskupa anebo jeho zástupce, který kajícníka absolvoval, jehož usouzení má dbáno býti jako úsudku kněze farního.

e) Namítají dále odpůrci, že bylo-li by volno se zpovídati knězi, který není vlastní (proprius sacerdos), dána by byla hříšníkovi příležitost hřichy zatajiti. Avšak námitka tato nemá základu, neboť sluší věřiti kajícníkovi ve zpovědnici, ač by mluvil pro sebe nebo proti sobě, a proto také věřiti, že u zpovědi byl, pravi-li, že se vyzpovídal. Jestiť zajisté vezdy u kajícníka zamlčeti hřichy velké a zpovídati se pouze ze všedních.

f) Pravi-li, že mnichovi nenáleží kázati a proto také ne rozhřešovati, tož je tomu skutečně tak, kdyby tak činil svou autoritou, ale nikoliv tehdáž, když mu byla propůjčena.

g) Že by nesměli mniši absolvovati „autoritate sibi data", jest bludno tvrditi. a podobně jest krivo jistiti, že biskup, odevzdav správu duší farnímu knězi, sám ztrácí pravomoc spravovati ji, neboť jemu jest dána do rukou správa celé diecése.

h) Praví-li se, že by byli mniši universální ředitelé církve, kdyby směli zpovidati, neboť by tou měrou směli zpovídati všude. lze odpověděti, že nemohou zpovídati o své ujmě, autoritou vlastní, dobře však, kdekoliv jim byla moc propůjčena, a kdyby jim byla dána jurisdikce od papeže pro všechen okrsek katolický, mohli by všude zpovídati. Tou příčinou by se však nestali všeobecnými gubernatory církve, neboť by zpovídali ne svou, ale autoritou sobě udělenou.19)

i) K námitce, že mniši nesmějí ani kázati ani zpovídati, i když by měli k tomu výsadu od papeže, snadno lze odvětiti, neboť tvrdi-li, že nemůže papeż proti statutům sv. otců ničehož ustaviti, mají pravdu potud, pokud jsou ty stanovy juris divini, jinak jest v moci papežově je měniti, neboť sv. otcové ničeho neuzákonili, „nisi autoritate summi pontificis interveniente. Udělí-li tedy papež mnichovi moc kázati a zpovídati, nekoná tak proti stanovám sv. otců.

k) Rčení, že by byl kněz tarni tak podřizen biskupovi, jako jest biskup podřízen arcibiskupovi, jest vadné a bludné, neboť arcibiskup nemá bezprostřední pravomoci nad těmi, kdož jsou diecesání biskupovi, avšak biskup má bezprostřední jurisdikci nad parochiány svými.

1) Faráři jsou ovšem ženichové farnich okresů jim propůjčených, avšak ve vlastním rozumu jest Kristus sponsus Ecclesiae.

18) Proprium enim non accipitur hic, secundum quod dividitur contra commune, sed secundum quid dividitur contra alienum. Unde qui confessus est episcopo suo, vel alicui habenti vicem ejus, confessus est proprio sacerdoti."

19) Quod autem papa universalem pontificem se prohibet nominari, non ideo est, quia ipse non habeat auctoritatem immediatam et plenam in qualibet ecclesia, sed quia non praeficitur cuilibet particulari ecclesiae ut proprius et specialis cuilibet particulari ecclesiae rector."