Stědrý příznivec a podporovatel Historického kroužku, nejdůstojnější pan biskup královéhradecký Eduard Jan Nep. Brynych šlechetnou duši svou vydechl dne 20. listopadu 1902. Truchlivá, neočekávaná zvěst o úmrtí jeho došla nás právě, když byl 4. sešit loňského ročníku dotištěn, tak že nebylo lze přesmutnou zprávu tu sděliti se čtenáři Sborniku. Nelze nám však pomlčeti o muži ideálně šlechetném, o knězi horlivém, o pracovníku na vinici Páně neúnavném, o bojovniku pro víru a jazyk neohroženém, o vele-. pastýři vzorném, o charakteru čistém, neúhonném, vůle neoblomné, jen pro dobro horujici a veškeré zlo nenávidici, pravém to apoštolu Páně. Přes nepřízeň doby, přes ústrky, hany a potupy odpůrcův a nepřátel cizích i domácich nedal se mýliti, kráčeje pevně cestou, ač drsnou a trnitou, za praporem Kristovým. A v době liberalismu, zednářství, radikalismu, v době atheismu a náboženské vlažnosti a lhostejnosti, v době rozporův a bojův národnostních a náboženských seděti na stolci biskupském a říditi stádce sobě svěřené není úkolem snadným, není úřadem vděčným.

Zvěčnělý biskup Brynych porozuměl své době: on správně postřehl, že nutno postaviti knihu proti knize, list proti listu, tisk proti tisku, spolek proti spolku, ale proti zlobě a zášti nepřátel křesťanskou lásku bratrskou. Hájiti víru a cirkev dlužno týmiz zbraněmi, jichž užívají nepřátelé k hanobení a podvrácení jejímu.

Žil skromně, aby mohl tím štědřeji podporovati věc katolickou, a to činil měrou přehojnou. Malou řadu naplnil let, ani celé desitileti neseděl na stolci biskupském, ale velikou naplnil řadu činů jako kněz a biskup.

Narodil se 4. května 1846 ve Vlasenicích u Pelhřimova, vsi to se dvorem, kdež otec jeho byl hospodářským úředníkem. Do obecné školy chodil v Jindřichově Hradci, v Kutné Hoře a pak v Jičíně, kdež r. 1856 vstoupil do gymnasia, když otec jeho stal se městským úředníkem v nedaleké Sobotce. Dokončiv studia gymnasijní r. 1864, zažádal za přijetí do semináře v Hradci Králové. Na knězství vysvěcen byl 4. listopadu 1868 biskupem Hanlem. Po své ordinaci dostal se za kaplana do Žlunic a Nového Bydžova

Sbornik Historického kroužku.

1

a pobyl tu téměř osm let, načež z lásky ke stařičké matičce své. aby ji mohl miti u sebe, ucházel se o místo professora pastorálky pri bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. I byl tam povolán za kaplana r. 1876 a po roce odbyv přísné zkoušky, stal se professorem.

Již jako kaplan počal býti literárně činným. Psal pěkné povídky pro lid, mezi nímžto žil a s nímž cítil: „Domkár mudrlant", Pokročilý rolník", „Otevřené oči“, „Diamantek", „Slovo kříže a j. V Hradci Králové zvláštní pozornost na sebe obrátil svými kázáními, zejména postními, v kathedrálním chrámu Páně, jež vyšly pod názvem: Cesta rozumu a srdce" a dočkaly se vydání druhého. Na kázání ta chodili i mnozí z vlažných katoliků. Kázával i jako professor bohosloví. Z té doby pocházejí jeho „Soustavná katechetická kázání" (o 4 dílech též ve 2 vydáních) a řeči postni Zachraň duši svou!"

Jako professor pastorálního bohosloví, později též methodiky a katechetiky byl Brynych obecně milován pro svou srdečnost a otcovskou péči o své posluchače a ctěn a vážen pro své jasné, jadrné výklady a pro bohatost hlubokých vědomostí a zkušenosti, tak že bývalým bohoslovcům nevymizi z paměti. Doznalť o něm jeden z nich: „Je-li z nás kdo knězem řádným a svědomitým, pak po milosti Boží jest to hned na druhém místě zásluhou professora Brynycha. On jediný měl naše srdce celá. Jemu jedinému náležela naše neobmezená důvěra, ač tim nechci řici, že bychom si byli ostatních professorů nevážili; ale Brynycha něčím zarmoutiti neodvážil se nikdo."

Přednášky jeho bývaly nanejvýše praktické. Byl sám řadu let v duchovní správě a vynikal jako bystrý pozorovatel lidských duši.

R. 1888 byl professor Brynych zvolen kanovnikem kapitoly Vyšehradské a jako nejmladší stal se kazatelem. I zde kazani jeho vynikala hloubkou obsahu, leposti foriny a úchvatnosti přednesu a což hlavní, že to, co kázal, šlo od srdce a tudíž zase k srdei. To obzvláště se jevilo při náboženských rozjímánich konaných v době večerní r. 1890 a 1891. Vděčni posluchači dosud na nè rádi vzpomínají, jak bohaté duševní požitky připravoval jim těmito promluvami. Neméně účinně kázal při májové pobožnosti, tak że posledního dne měsíce máje veliký zástup posluchačů přistoupil ke stolu Páně. Téz ve spolcich řečníval s nevšedním úspěchem: v Bratrstvu sv. Michala, v Jednotě katolických tovaryšů, v Družině bl. Marie Anežky a j.

Jako kanovník vydal Brynych „První májovou pobožnost“, stručné řeči na každý den v měsíci květnu, zasvěceném blah. Panně Marii, a to na každé tajemství růžencové po dvou. Počal vydávati i „Slova pravdy" a kalendár „Meč“, jenž záhy vnikal do širokých vrstev lidu. Pilně přispíval též do denníku „Čecha“. Známy jsou jeho polemické články proti listům nevlastních bratříčků. Polemika jeho byla vždy učená, tu tam vtipná i britká, ale vždy umírněna, dýšic kresťanskou láskou i k jinověrcům.

R. 1888 na žádost kardinála Schönborna převzal řízení Jednoty katolických tovaryšův a r. 1890 (po smrti kanovnika Zennefelsa) úrad duchovního rádce v Družině bl. Marie Anežky pro dobrovolnou péči o chudé v království Českém. Jako starosta Jednoty katol. tovarysů pojal úmysl pro účely spolkové zakoupiti dům i jal

se sbírati milodary a sám věnoval k tomuto účelu 4000 K, veškerý výtěžek ze svých literárních praci.

R. 1891 byl kardinálem Schönbornem jmenován generálním předsedou všech spolků katolických tovaryšů, mužů a jinochů v arcidiecési Pražské, čímž se mu valně rozšířilo pole zdárné činnosti, ale ne na dlouho. Brzy potom uprázdnil se stolec po šlechetném biskupu Josefu Janu Haisovi, jehož nástupcem dne 7. ledna 1893 jmenován byl kanovník Brynych. A volba nemohla býti šťastnější! Takových horlivců pro víru Kristovu a takových vlastenců přáli bychom si na všech stolcích biskupských. A přece byl tento pravý sluha Páně, nadšený apoštol a lidumil i od mnohých katolických techů, hlavně na počátku své velepastýřské činnosti, zneuznáván a kaceřován. Neż budiž to zastřeno rouškou křesťanské lásky a zapomenuti! Nad rakví jeho umlkly hany a čelnější listy české, vyjímaje některé přikrých stran protikatolických, uznávají jeho vynikající vlastnosti.

Jako biskup bez únavy a oddechu vykonával vznešené povinnosti vrchnopastýřské co nejsvědomitěji. Kázal, birmoval, řečnil na sjezdech, nabádal duchovní diecése své. by zakládali spolky katolické, kresťansko-socialní, aby se v nich a od nich šířil duch pravé viry. Jeho přičiněním v Hradci Králové založeny časopisy „Časové úvahy“ a „Obnova“, do níž psával články též sám jako obratný žurnalista jiż z dob dřívějších, zařídil biskupskou knihtiskárnu a diecésní dům spolkový „Adalbertinum," jež vysvětil u příležitosti sjezdu katoliků diecése Královéhradecké r. 1897, založen učitelský konvikt, zbudována měšťanská škola v Chrasti, založeno Boromeum, konvikt to pro studující, Rudolfinum pro dítky hluchonèmé. ozdoben vnitřek kathedrály a obnoveny dvě gothické věže v Hradci Králové. Všude předcházeje dobrým příkladem jako neohrožený zastance práva a spravedlnosti, byl i věrným synem národa, z něhož vyšel, byl biskupem nejen v pravdě apoštolským, ale i v pravdě českým, ač nikdy nespravedlivým k diecésanům národnosti německé. To osvědčil při nejedné příležitosti, tak zejména ve přednášce katol. spolku na Slezském předměsti, to dokázal zvláště známým svým listem pastýřským po zrušení jazykových nařízení r. 1899, kde se vřele zastával nepromlčitelných a nezadatelných práv království Českého a zemí koruny Svatováclavské; totéž na jevo dal při snaze o rozdělení diecésí dle národnosti, aby se to nestalo skutkem.

Ač osočen až i v Římě, ospravedlnil se tam po svém příchodu r. 1899 a v uznání zásluh jeho Svatý Otec slavně panující papeż Lev XIII. jmenoval jej svým domácím praelátem, assistentem trůnu a římským hrabětem.

V závěti své mimo na své nejbližší příbuzenstvo pamatoval na své služebnictvo i na čeledíny a dělníky na svém panství, jakož i na chudé v Chrasti a Hradci Králové, postaral se i o chrasteckou dívčí školu měšťanskou i o Adalbertinum.

Pohřeb zesnulého biskupa, miláčka všech věrných katolíků, konal se za neobyčejného účastenství duchovenstva i laiků přišlých z daleka široka v pondělí 24. listopadu v Chrasti, kde vypustil šlechetnou duši. Dobrotivý Bůh štědře mu odplať vše dobro, jež zde vykonal a odměniž jej za ústrky a pohany, jeż mu bylo zde snašeti, blažeností věčnou!

1*

Příspěvek k životopisu sv. Jana Nepomuckého.

Německý badatel v českých dějinách kulturních Julius Lippert piše1) o sv. Janu Nep. takto: Einigermassen interessirt die Frage. ob unser Landespatron, der sich wiederholt selbst als „Johannes olim Wolflini de Pomuk" bezeichnet, demselben Geschlechte der Prager Bürger (totiž der Prager Wolframe) zuzuzählen sei. Entscheidendes darüber ist im Urkundenmaterial nicht aufzufinden. Dass auch dieser vor 1374 schon verstorbene2) Wolflin, Johanns Vater, Prager Bürger war, wird allerdings deshalb mehr als wahrscheinlich, weil es nach vorliegenden Analogien - die verhältnissmässig schnelle und nicht gewöhnliche Carriere am besten erklärt. Wenn wir sahen, dass Väter als Patrone nicht selten ihre eigenen Söhne praesentiren, vielleicht schon auf diese Möglichkeit hin dem entsprechenden Studium und Stande widmeten, so lässt die Praesentation Johanns für das Pfarramt zu St. Galli3), die in den Händen von Bürgern lag, die Annahme, dass der Praesentirte diesen Bürgern irgend wie nahe stand, eher als wahrscheinlich erscheinen, als dass ein von irgend einem Dorfe oder Landstädtchen Zugewanderter sich dieser Gunst erfreut hätte. Diese Praesentation, deren urkundliche Bezeugung leider nicht mehr vorhanden ist, muss vor 1381 stattgefunden haben. Auch die Stellung eines „publicus notarius imperiali auctoritate". die Johann schon um 1375 inne hatte,) war bei den Beziehungen der angesehenen Bürger zum Hofe einem Bürgerlichen leichter zugänglich, als jedem anderen. Nur wäre damit immer noch nicht entschieden, dass es gerade die nach dem Ahn Wolflin von Eger benannte Bürgerfamilie sein müsste, indem der Name Wolflin in der Prager Bürgerschaft noch recht häufig im Gebrauche war. Dass aber dieser Wolflin wegen des Zunamens von Pomuk" (oder Nepomuk) ein in der Ortschaft Pomuk bei dem bekannten Stifte lebender Unterthan hätte sein müssen, wie der Legende anzunehmen allerdings sehr nahe lag, erscheint mit Rücksicht auf das oben über die Bedeutung solcher Namen Nachgewiesene recht unwahrscheinlich. Indem ein anderer Wölfling sich ganz analoger Weise Nicolaus Wolflini de Egra" nennt), will er nachweisbar nicht sagen, dass er Nicolaus aus Eger gebürtig sei, sondern dass sein Vater Wolflin von Eger" geheissen habe. Wenn dann in gleicher Weise Johanns Vater Wolflin von Pomuk" hiess, so liegt es nach oben angeführter Analogie weit näher, die Begründung dieser Bezeichnung des Hauses in irgend einer Beziehung zu einem der fünf gleichnamigen Orte Böhmens zu suchen als in einer Herkunftsangabe.")

1) V časopise Mittheilungen f. d. Geschichte der Deutschen in Böhmen 1901 ve článku „Bürgerlicher Landbesitz im 14. Jahrhundert na str. 28. 2) L. erect. I. 1384 104. - 3) L. erect. IV. 1390 pg. 435.

II. 1374, 127 a I. 104. 5) Emler R. III. 1326, 468, 316, 137.

4) L. erect.

6) Poněkud zajímá otázka, zdali našeho zemského patrona, kterýž opět a opět se sám píše Jan syn nebožtíka Volflina z Pomuka“ témuž rodu (totiž pražských Olbramoviců) přičísti sluší. V listinách o tom nelze nic rozhodného najíti. Že však tento před rokem 1374 již zemřelý Volflin, otec Janův, byl měšťanem pražským, jest ovšem víc než pravděpodobno, protože se tim dle stávajících obdob poměrně rychlý a neobyčejný postup jeho v hodnostech nejlépe vysvětluje. Viděli-li jsme, že otcové nezřídka jako páni podaci vlastním svým synům udělují obročí a snad hledíce již k této možnosti dávali je přimě

Proti těmto náhledům stavíme my názor svůj v ten smysl: Lippert sám zde doznává, že z listin na naše časy dochovaných nemůžeme dokázati, že by pocházel z Volflinů neb Olbramoviců. jak je Tomek') nazývá. Také druhý důvod, že obyčejně podávali k obročím duchovenským buď své nejbližší příbuzné a známé, nedokazuje nic, protože jest mnoho osob podáno ať k tomu, ať konomu obroči, které nebyly v nižádném svazku příbuzenském. O tom se může každý přesvědčiti z četných praesentací, jak jsou znamenány v knihách konfirmačních a jiných.

Třeti pak náhled jeho je, že by slovo z Pomuka neb N. neznamenalo tolik. jako že skutečně z Pomuka pocházel, nýbrž že by rodina jeho v nějakém styku byla s pěti nám známými Pomuky v Čechách. I v tom jsme s p. spisovatelem na sporu. Z těch 5 Nepomuků v Čechách jsou tři vesnice nového založení, totiž Nepomuk neb Nový dvůr okresu Trhovosvinského, druhý v okrese Lanskrounském, treti v okrese Březnickém (Orth a Sládek, Topogr. stat. slovník str. 477). Zbývají nám tudíž jen dvě místa, totiž ono u bývalého kláštera cisterckého založeného 1145) a druhé Nepomuk neb Neponek okresu Bechyňského. O tomto nemohu na ten čas podati bližších zpráv a ani popřiti ani přisvědčiti, že by nějaká ratolest Olbramoviců neb jiných rodů Volflinů pražských tam nějaké statky nebo platy měla. Mimo to bude miti sotva tato ves starších zápisů, které by sáhaly k věku sv. Jana Nepomuckého a otce jeho Volflina.

K městu Nepomuku, v jehož blízkosti stál klášter stejného jména, mohu však p. spisovateli posloužiti zprávami, kterých jsem nabyl ze známého rukopisu klaštera Oseckého č. 75, který Palacký ve svém dile Formelbücher") popsal a který jsem co do formulářů. týkajících se bývalého kláštera Pomuckého dobře prohlédl. Tyto formule obsaženy jsou na str. 5.-64. Palacký pravi,1") že pocházejí ze třeti čtvrti 14. století, tedy z let 1350-1375, což se celkem s pravdou úplně srovnává. My však, znajíce řadu opatů pomuckých od r. 1355-1371, jakož i srovnávajíce některé záznamy kláštera Pomuckého se týkající s pozůstatky desk zemských od Emlera, řené stavu jejich vyučiti, můžeme za to miti, že Jan jsa podán k obročí fary sv. Havla, jejiżto udílení se nalézalo v rukou měšťanských, těmto měšťanům byl nějak blízek, nežli aby se byl nějaký z venkova pošlý této přízni těšil. Toto podání, k němuž bohužel již neni listinného důkazu, událo se jisté asi před r. 1381. I postavení veřejného pisaře moci císařskou, které měl Jan již r. 1375, bylo, uvážime-li styky vážených měšťanů se dvorem, synu městskému snadněji přístupno než komukoli jinému. Tím však nebylo by rozhodnuto, že by to mohla býti ona rodina městská, která za předka svého měla Volflina z Chebu, protože jména Volflin bylo zhusta užíváno mezi rody městskými. Že by však tento Volflin k vůli svému přijmení z Pomuka neb z Nepomuka, musel býti v osadě Pomuku u známého kláštera stejného jména žijící poddaný, jak legenda za to má, zdá se dle toho, co jsme výše o významu podobných jmen dokázali, velmi pravdě nepodobné. Jmenuje-li se jiný Velflovic zcela dle obdoby Mikuláš syn Volflinův z Chebu, nechce snad tím říci, že on Mikuláš jest rodem z Chebu, nýbrž že jeho otec Volflin z Chebu se jmenoval. Jestliže tedy týmž způsobem Janův otec Voltlin z Pomuka se nazýval, jest dle uvedené obdoby na snadě, abychom jméno této rodiny hledali spiše v tom, že stála v nějakém styku k pěti známým toho jména osadám v Čechách, nežli V tom že odtud pocházela.

7) Děj. Prahy II. 449. ") Na str. 238.—241.

8) Viz Janauschek Origines Cistercienses str. 82. 10) 1. c.